Nová chuť do života, aneb 5 fází umírání

Ráda ve vaně piju nějaké nápoje. Je to pro mě určitý druh relaxu. Napustím si horkou lázeň, nasypu si do ní sůl, nebo přileju vonný olejíček. A pak v ní ležím, popíjím a rozjímám o životě. Zrovna tak dneska. To, co mi připlulo v mých myšlenkách, mě tak rychle z té vany vytáhlo, že o tom prostě MUSÍM napsat.

Zapálila jsem si svíčku, pustila meditační hudbu a… jsem tu. Píšu.

Život není pouze bílý, nebo černý. Má mnoho odstínů. Připadá mi, že v poslední době je kolem nás hóóódně positivismu a vše se snažíme malovat na růžovo.

Čímž se úplně vyhýbáme podívat pravdě do očí a sami před sebou si přiznat, že má něco „jinou barvu“ (kdybych řekla, že je něco špatné, neměla bych pravdu, protože vše je neutrální, a to zda je to v našich očích dobré nebo špatné, je pouze subjektivní vnímání a nemusí často korespondovat s realitou).

Něco nás už nenaplňuje. Něco nám už nedává smysl. Něco nás už nedělá šťastnými. Necítíme se v tom dobře. Chybí nám přiznání si reality. Chybí nám přijmutí aktuálního stavu.

Co je to něco?

Přiznávám, že se to týká občas i mě. Ačkoliv vždycky srším optimismem, energií, radostí a skáču nejméně metr vysoko, dnes je to jinak.

Už nějaký čas se cítím uvnitř sebe smutná a pláču. Jakoby mi někdo sebral to, co nejvíce miluji. Moji energii. Mě samotnou. Najednou mi chybí ta radost ze života a chuť k životu. Cítím hlubokou vnitřní únavu, frustraci a nenaplnění. Srdíčko neplesá a zase mívám bolesti hlavy, a ty jsou pro mě známkou nadpřílišných myšlenkových pochodů a analýz.

Často medituji, abych pochopila příčinu, vyřešila ji a vnitřně se z toho stavu posunula dále. Sebe-poznání a sebe-pochopení je pro mě klíčem k vysvobození.

Jednou z myšlenek, které vám chci dnes předat je, že cítit se občas smutný, unavený, ne-šťastný, zklamaný, nebo frustrovaný, je naprosto v pořádku. A není důvod se za tyto pocity stydět nebo dělat, že neexistují a „máme vždy na háku“.

Naše duše si potřebuje zažít i tuto rovinu bytí. Nemá smysl se jí bránit. Naše psychika v různých cyklech zažívá transformační smrt. Není pouze smrt fyzická – smrt našeho těla, ale také psychická. Smrt, která je nutná pro náš další vývoj. Staré já zemře, aby se nové mohlo zrodit. Stejně tak, jako hadi svlékají svoji starou kůži.

A tak i já vnímám, že se blíží „smrt“ mého aktuálního já, aby se mohlo narodit nové. Inovativnější :) Aktuálně se nacházím v předposlední, a to čtvrté fázi: depresi. Fázi smutku.

Tento model smrti, nebo také pět fází umírání popsala v roce 1969 americká psycholožka Marie Kübler Ross v knize On Death and Dying.

5 fází umírání podle Marie Küber Ross

1. Popírání (denial) – „Cítím se dobře.“, „To tak přece není.“
   Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.
2. Hněv/agrese (anger) – „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“, „Kdo za to může?“
   Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání už nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti.
3. Smlouvání (bargaining) – „Když budu dělat to a to, ještě to zachráním…“
   Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší moci s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.
4. Deprese (depression) – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“
   Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje. Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout.
5. Smíření (acceptance) – „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“
   V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvo uvolnění.