Jak jsem se chtěla domluvit s Natalií Oreiro

Jako malá holka, bylo mi asi 8, jsem se velice ráda koukala na telenovelu Divoký anděl, ve kterém hrála hlavní roli moje oblíbená herečka Natalia Oreiro.

Ten seriál jsem přímo milovala. Vždycky jsem se těšila, až přijdu ze školy a kolem 15. hodiny to vypukne. :-) Když to vidím dnes zpětně, byla to podle mého názoru taková „oblbovačka“  dospívajících dívek a nenápadnou metodou podsouvání přesvědčení, že pro lásku se trpí a že ve vztazích je normální, pokud je v nich určitá disharmonie, nadřazenost jednoho z partnerů a soutěživost „kdo s koho“ . Ale samozřejmě to skončí happy endem, jak jinak :)

No ale v té době jsem to tak neviděla. Přímo jsem tu telenovelu hltala :) A nejenom já. Pamatuji si, že to sledovaly i moje babičky :) A vždy, když jsme se setkaly, jsme si o tom vyprávěly a vášnivě to rozebíraly. Ach, to byly časy. :D Až na mojí mamku, té telenovely nikdy nic neříkaly. A dobře dělala.

Po skončení každého dílu jsem přemýšlela, jak bych se mohla s Natalií spojit. A představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybychom se setkaly tváří v tvář. Co bych jí řekla? A o čem bychom si povídaly? Jak by se ke mně chovala? Byla by taková úžasná jako v Divokém andělu? Ale pak mi došlo, že vlastně nevím, jak bych jí to řekla, protože zřejmě nemluví česky jako já. A tak jsem začala dumat.

Zaregistrovala jsem, že na konci každého seriálu bylo uvedeno Montevideo, tak jsem si v encyklopedii Zeměpis světa našla, že je to hlavní město Uruguaye. A poté ještě uvedeno Buenos Aires – Argentina. Tak jsem si říkala, že pravděpodobně bude bydlet někde v těch končinách.

Pokaždé, když Natalia někde vystupovala, jsem si natáčela její show na videokazetu a pak si to pouštěla. Několikrát byla také v ČR, například na Českém slavíku, Hogo Fogo a měla tu i nějaké koncerty. Vše jsem musela mít nahrané. :)

A právě díky Hogo Fogo a té mé dobré staré encyklopedii jsem vyštrachala, že mluví španělsky. No jo, jenomže já jsem, v nějaké třetí, čtvrté třídě základní školy, uměla jenom něco málo německy. A německy by mi asi nerozuměla.

V době, kdy nebylo automatické, že má každý doma internet a prostě si vygooglí slovník a najde různá slovíčka v jazyku, který nezná, nebo si část textu přeloží v translate (i když s chybami), jsem si musela poradit po svém.

Rozhodla jsem se, že jí napíšu dopis. Aby věděla, že někde na úplně druhém konci světa je jedna malá holčička, které se moc líbí její vlasy, její projev a že s ní na určité úrovni rezonuje. :)

Tak jsem buď brzy ráno, ještě před začátkem školy, nebo po jejím skončení, chodila do studovny, kde jsme měli počítače, připojení k internetu a pátrala jsem po Nataliině adrese. Našla jsem, že bydlí v Palermo Viejo v Buenos Aires. Když jsem měla adresu, mohla jsem začít psát dopis.

Na škole nebyla žádná španělštinářka, se kterou bych mohla svůj dopis zkonzultovat a poradit se, jak ho napsat. Bohužel ani v mém okolí. Ale na internetu jich bylo hodně. Tak jsem pátrala dál a našla jsem kontakt na jednu dívku, která byla tenkrát na střední škole a shodou okolností měla Natalii také moc ráda. Ačkoliv neexistovali žádné sociální sítě, ani ICQ, ale pouze jeden zastaralý chat, kde byly různé skupiny a uzavřené místnosti, podařilo se nám domluvit.

A tak jsme jí napsaly dopis společně. :) Vše, co jsem jí chtěla sdělit, mi Marika přeložila. Na poště jsem potom držela vlastnoručně napsaný dopis, který jsem Natálii mohla poslat. Ruce se mi třásly a já měla obrovskou radost. Jupííííí. :-) Dokázala jsem to. A tak jsem dopis poslala.

Uplynulo několik dní, týdnů a já každým dnem očekávala, kdy mi přijde do schránky psaníčko. Nepřicházelo. Moje naděje, že psaníčko přijde, postupně slábla. Bohužel jsem tak čekala celý rok a nepřišlo nic. Tak jsem to oplakala. Měla jsem pocit, že ta snaha, vypětí sil a odvahy stály úplně za nic.

Ale pak mi jednoho dne přišla myšlenka, že jsem pro to udělala maximum a nejlépe jak jsem uměla, uvědomila jsem si, že to všechno, co jsem do toho vložila, mi už nikdo nikdy nevezme. Věděla jsem, že když něco chci, tak to dokážu. A to pro mě mělo obrovskou hodnotu.

A jestli jsem nad Natálií zlomila hůl? :-) Ne. Měla jsem ji ráda pořád. Říkala jsem si, že se psaní mohlo po cestě někam zatoulat, nebo že toho má Naty hodně a nestíhá všem odepisovat. Prostě jsem to nechala plynout.

Tímto chci vzkázat všem, kteří jste se někdy pro něco rozhodli, šli za tím až do vypětí svých sil, a přesto vám to nepřineslo to, co jste očekávali, že je to v pořádku. Někdy nás to má naučit a pochopit to, co bychom si jinak neuvědomili. Má to zkrátka vždy nějaký vedlejší výsledek. :-) Posouvá nás to dál, a tím se stáváme silnějšími, vědomějšími, laskavějšími a svými. Zkrátka těmi, kterými jsme. Takže to berme jako učební lekci a buďme za ni vděčni. Je to pro nás dar. Vytrvejme ♥