Krutá praxe učení jazyka… aneb není lektor jako lektor

Čas od času chodím pracovat do knihovny. Home office je sice fajn, nicméně mi nevyhovuje spát, jíst, pracovat a odpočívat v jednom bytě. Tak chodím pracovat do knihoven a kaváren. Dnes sedím v knihovně hlavního města Prahy v Mariánské ulici v Praze. Je zde nádherná atmosféra. Centrální studovna se nachází v horním patře, kde je hezký výhled na celou knihovnu a máte přehled o tom, co se kolem vás děje.

Za tu dobu, co tu jsem (cca 4 hodiny), se kolem mě vystřídalo několik lidí. Většina z nich byli studenti, kteří píší diplomky, studují tlusté bichle, podtrhávají si zápisky, přepisují sešity, mastí něco na počítačích a tabletech a… navzájem se doučují. Měla jsem možnost zažít hodinu angličtiny, francouzštiny a doučování ekonomie.

Musím uznat, že není lektor, jako lektor.

Nejvíc jsem měla možnost proniknout do hodiny angličtiny, kterou vedly společně dvě slečny hned naproti mně. Probíhalo to tak, že slečna, která doučovala – zkoušela svoji studentku ze slovíček nazpaměť a present continuous.

Co si myslíte o hodině angličtiny, která by zřejmě měla být o angličtině a probíhá celou dobu v češtině? – slečna lektorka za celou dobu skoro nepromluvila anglicky… Líbila by se vám taková hodina, v níž byste se celou dobu jen drtili gramatiku, ale pak byste neuměli říct ani jednu větu? Bez žádné interakce, bez her a zasmání? Prostě se jen suše drtit nazpaměť? Neměli byste takový frustrující pocit, že se stále ještě musíte naučit tolik gramatiky, než vůbec budete moci začít mluvit?

Na studentce této slečny lektorky bylo vidět, že je ze směsi všech pouček a poznámek knihy velice zmatená a často během výuky vzdychala – jako kdyby cítila určitou tíhu. Tímto nechci hanit slečnu lektorku, která svoji studentku učila, jistě někomu takový přístup vyhovuje a je za něj rád. Ale mně se udělala husí kůže po těle a dostavil se divný pocit…

No řekněte, nezní líp třeba varianta, která mě napadla – že se učíte angličtinu společně při vaření večeře a pojmenováváte zeleninu, kterou krájíte, a vymýšlíte zajímavé věty ve spojitosti s touto zeleninou :) Člověk pak vymyslí věty a příběhy, které jsou od reality hodně daleko, ale alespoň se zasměje a ukotví si slovíčko v hlavě.

Podle mě by se měl člověk učit jazyk s osobou, která mu dá příležitost nasát přízvuk a přemýšlet v daném jazyce (doslova přepnout do druhého jazyka). Mně se líbí výuka, která je zábavná, lektor vymýšlí zajímavé aktivity (například hry, videa, písničky…), které vás baví, učíte se jazyk a zároveň se dozvídáte něco nového.

I já jsem ve stejné roli jako slečna studentka, o které jsem vám vyprávěla o pár řádků výše. Umím německy, francouzsky, ovládám základy španělštiny, ale aktuálně se učím angličtinu, tak se dokážu velice dobře vcítit do role studenta. Jak by mi bylo, kdybych musela něco podobného absolvovat? A hlavně, za jak dlouho bych se naučila mluvit? Uměla bych vůbec mluvit?

A co je důležitější – umět gramatiku nebo mluvit a domluvit se v případě, že budu někde v zahraničí hledat záchod :D? To mě jen tak napadlo…

Za mě je jasnou volbou způsob B – umět mluvit, ne perfektně ovládat gramatiku. Tím ale nechci znehodnocovat gramatiku, i ta tvoří součást jazyka a člověk ji musí znát – ale chci říct, že existují jiné a mnohem zajímavější způsoby učení se, než je pouze holé drcení se nazpaměť.

Pokud se s někým bavíte na téma, které je vám velice blízké a cítíte, že člověk zažil podobnou situaci jako vy a už si jí prožil, jistě vám může pomoci s vyřešením té vaší situace a předat vám určité informace, které můžete aplikovat ve svém životě. Co může být větší motivací než vlastní touha po vyjádření se? :-) Je to zároveň i taková psychoterapie :)

Můj příklad z praxe: i já jsem měla hodiny angličtiny se svojí lektorkou ze SOLIS ORTUS, Zdeničkou. Je to Češka žijící přes 35 let v Austrálii. Lekce vede přes Skype z Austrálie. Jednou jsem řešila svou životní situaci – zda se rozejít nebo nerozejít se svým tehdejším přítelem po 7 letech a plánování společné budoucnosti. Tak jsem z toho byla celá špatná. I ona přihodila svůj příběh s bývalým manželem, který zažila a ve spoustě věcech jsem se s ní ztotožnila.

Takto jsme si povídaly celou hodinu a půl a vůbec mi nepřišlo, že se při tom učím anglicky. Šlo to tak lehce. Úplně jsem hltala každé její slovo, a když jsem tomu nerozuměla, zopakovala mi to. A co je na tom nejlepší… za celou hodinu a půl nepromluvila ani slovíčko česky.

No a co vyhovuje vám? Líbilo by se vám učit se tak, že ani nezjistíte, že se učíte? :) Klidně mi napište a podělte se se mnou o váš příběh a vaše zkušenosti.