Kreativita a silné stránky ve školách… a proč sakra ne?

V tomto „vykecávacím“ článku, který jsem psala přesně tak, jak mi slova přicházela na mysl, s vámi posdílím jeden můj zážitek, který se mi stal. Jisto jistě mi měl odzrcadlit určitou část mé samé. Vlastně několik částí. Zejména objevování potenciálu a silných stránek v druhých a především i v sobě samé, se kterými se dá dále pracovat a vybrušovat je jako diamant, a pak oboustranný zákon Respektuj sebe a budeš respektován/a.

Dotknutí se bolavého

Vím, že v mnoha ohledech mám pro ostatní poněkud kontroverzní názory, ať už se jedná o veganství, přírodní medicínu, porody nebo právě vzdělávání dětí a dospělých, poznávání jazyků apod., ale nestydím se je říct nahlas, protože vychází z mého nitra, ze mě samé a jsem s nimi absolutně v rezonanci.

A tak se jednou za čas ocitnu v situaci, kdy je můj názor na lidi moc a zkrátka v nich rozrezonuji něco, s čímž sami nejsou vnitřně srovnaní a reagují na to silově, s odporem, s určitým záměrem dát mi jasně najevo, kde je moje místo a egoisticky protlačit, že jen ten jejich názor je správný. Vím, že tyto přestřelky jsou pouze určitým energetickým výbojem a nevstupuji do nich osobně, i když úplně vždy na 100% se mi to také nepodaří a většinou to má svůj význam, protože pak se strana obrací a zase já cítím, že mám nějakou svoji nedoléčenou bolístku, která potřebuje pozornost.

Pokud lidé často mluví o vás, ve skutečnosti to vychází z jejich nitra a mluví o sobě. Proto právě není třeba brát si to osobně, pokud cítíte, že to k vám nepatří. Chce se na to ale podívat zcela upřímně, bez masek a přetvářky. Ať už k nim, nebo k sobě samému.

Lidé tak mají určité nezpracované zážitky, prožitky, zkušenosti, které se jich silně dotýkají a nejsou od nich natolik odosobnění, že by mohli přijmout názor i někoho jiného a podívat se na to z nadhledu. Já to tak přijímám a nebojuji s tím. Spíš mám v tu chvíli občas takové lidi chuť obejmout a říct jim, že jejich názor je v pořádku, stejně tak jako ten můj nebo názor kohokoli dalšího a není třeba proti tomu bojovat.

Díky takovýmto debatám se otevřou zranění a bolesti, které jsou nedoléčené a nedohojené a když se do nich udeří, anebo se jich stačí jen dotknout, začnou se ozývat a bolet. My na to reagujeme vztekem, zlostí, agresitivou, podrážděním apod., což je přirozené. I mě se to někdy stává a je to zcela v pořádku, protože jsme v procesu. Je skvělé si toho ale být vědomý a následně to zpracovat.

Většinou proběhne nějaká situace a následně až po ní se nám otevře téma, ke kterému se skutečně ve své podstatě vše váže. Často to mohou být témata, která se například rodově přenáší po století, anebo jsme měli nějaký hluboký zážitek v minulosti a nemusí být ani z tohoto současného života, který nějakým způsobem zreaguje a dá o sobě vědět. A my v diskuzi můžeme být pouze prostředníkem, který má zapříčinit toto zvědomění určitých zážitků, témat apod.

Když je zachytíme, následně se do nich podíváme a objevíme, v čem jsme se tam zasekli a na čem ještě visíme, rozhodneme o nich, a tím to zpracujeme, významně se nám život ulehčí a něco opět povolí.

Toto je běžná praxe a transformace, kterou si za posledních 5 let procházím velice často a jsem ráda, že tomu tak je, protože nezpracované záležitosti zůstanou nezpracovanými a budou se ozývat tak dlouho, dokud se skutečně nevyřeší a neposunou dál. Dokonce často zesilují na intenzitě a řekla bych, čím více je ignorujeme, tím horší to je. Akorát v této situaci jsem nebyla tou zraněnou, spíše jsem klepla na bolístku někoho jiného a zřejmě jsem píchla do živého. Přesto mi to přineslo obrovské uvědomění ohledně vnímání mé vlastní subjektivní reality, oproti ostatním. Je ale dost pravděpodobné, že se několik z vás se mnou ztotožní.

Možná máte pocit, že teď píšu hodně filozoficky a divoce. Rozumím vám, přesto není teď úplně mým cílem podrobně to rozebírat a dávat vám i příklady ze života, které se mi dennodenně dějí. Přesto otevřete tomu svoji korunovou čakru a nechte si přitéct informace zhůry, které vám to více přiblíží a ukáží pro vás v lépe uchopitelném světle.

Děti a škola

Nyní se vrátím k debatě, kterou jsem prožila. Interpretovat mými slovy určitou diskuzi je poněkud náročné a někdo by možná řekl zkreslené, přesto vám to podám tím nejvěrohodnějším způsobem. Jedná se mi o to porovnat dva přístupy myšlení a videní věcí v kontextu.

V rozhovoru jsme se bavili o vzdělávání dětí na prvním stupni. Debata se začala tím, že děti chodí do školy, přesto se s nimi psaní a čtení musí učit rodiče, většinou maminky, a to po večerech, když se dítě vrátí z kroužků.

Zazněla také metoda Hejného na matematiku, která je pro děti zbytečně matoucí a myšlenky typu, že školní systém je nevhodně nastavený, proto právě rodiče musí s dětmi dohánět vše doma sami a potom samozřejmě mají výsledky. Pokud to ale rodiče nedělají, často se to na dětech podepíše a je to znatelné. Na prvním stupni jsou známky dětí odrazem rodičovské péče, protože malé děti většinou nemají tak dobrou disciplínu ve vypracovávání úkolů, přípravě apod., i když výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo.

S tímto se tak nějak ztotožňuji a společně jsme se na tom shodli, protože vím, jak to probíhalo u nás doma, když jsme chodili do klasické základky s nikterak vylepšeným vzdělávacím programem. Samozřejmě co škola, to jiný učitel a i trošku jiná pravidla, ale bohužel u nás doma to také tak fungovalo. Většinu učení, kterou jsme se měli naučit ve škole, jsme dělali až doma a kvalitní příprava byla základ. U sebe jsem to až tolik nevnímala, ale u brášky, který je o sedm let mladší, si velmi dobře pamatuji, jak únavné a vyčerpávající to pro něj bylo. Kolik slz a stresu se za učením skrývalo. Možná máte podobnou zkušenost i vy.

Nadruhou stranu také chápu, že za 45 minut, a to ani ne čistého času, je naučení se určité „látky“ výukové osnovy trošku nereálné. Je to podobné jako s jazyky. Reálně se učíte mimo těchto lekcí a hodin. Ostatní práci zkrátka musíte udělat někde mimo, protože reálně si za 45 minut nestihnete naposlouchat hodiny a hodiny audio knih, přečíst několik knížek v originálu, napsat několik zpráv zahraničním přátelům na messengeru apod. Ale do školy děti chodí každý den a stráví tam velké množství času. V poměru strávený čas ku výsledku bych očekávala větší efektivitu.

Zabiják dětské hravosti

Kde ale v debatě přišla kosa na kámen? Když jsme se začali bavit o určitém Montessori, komunitním vzdělávání a různých dalších směrech, které rozvíjí přirozené nadání dětí od útlého věku a nezabíjí jejich kreativitu, naopak ji podporuje a zda-li by se takovéto prvky výuky měly dostat i do klasických škol.

V momentě, kdy jsem se vyjádřila, že mi přijde absolutně nepřirozené posadit děti v první tříde do lavic, kde mají být ticho, sedět s rukama za zády nebo na lavici, mlčet a maximálně se soustředit na něco, co jim vykládá paní učitelka, čímž se zabíjí jejich kreativita, kterou ve svém věku mají na vrcholu a dá se jim to poznávání nového ukázat zcela v jiném světle, zážitkově, v pohybu a v souladu s tím, jak se děti nejlépe učí, zvedla se obrovská vlna odporu, která se dala nahmatat, což mě tedy velice překvapilo.

Děti z Montessori vzdělávacích systémů prý chodí domů akorát tak s odřenými koleny, roztrhanými kalhotami a nenaučí se prakticky nic a učitelé musí číst o kreativitě litanie papírů, které jim jsou pořád zasílány a prý celé toto rozvíjení kreativity vede náš stát do záhuby. Dělá prý z lidí blbce.

Také jsem se dozvěděla informaci, že nějaké takovéhle rozvíjení kreativity a učení se počítat například na kamíncích u řeky si můžou dovolit pouze ti lidé, kteří chtějí mít ze svých dětí, teď mi promiňte, ale nevyšlo to z mých úst, uklízečky nebo jiná ne dost dobře placená povolání. A prý, pokud to chce dítě někam dotáhnout a jít třeba na gympl, tak se s tímhle ulítlým přístupem nic nenaučí.

Přestože když jsem se zeptala čím konkrétně rozvíjení kreativity dělá z lidí blbce, nebyla mi dána odpověď. Přešla jsem to, vnímala to jako určitý shluk nekonkrétních a nepodložených informací a některých omezujících přesvědčení, které k ničemu nevedou. Ale přece jen v něčem jsem určitou rezonanci pocítila. A to v tom směru, že „kreativita vede stát do záhuby“, akorát trošku v jiném světle. Vysvětlím v jakém.

Primárním cílem státu je vychovat z jedinců dobré, stabilní, loajální a fungující zaměstnance, kteří mu budou platit po celou dobu své ekonomické aktivity. A kreativně smýšlející lidé se mu už tak moc „do krámu“ nehodí.

Z toho důvodu, že zpravidla mají vlastní hlavu a většinou se neřídí radami, které jim byly dány. Dělají si věci po svém. Trošku odbočím i k určité radě typu: „Pilně se učte, abyste měli samé jedničky, a pak dostanete dobrou práci a vyděláte hodně peněz.“ Robert T. Kiyosaki na toto téma napsal několik knih, které se staly bestsellerem nejen v USA.

Toto bývá někdy docela ošemetná rada. Vlastně jedna z nejhorších, jakou rodič může svým dětem vůbec dát. Pakliže se žáci a studenti budou řídit touto radou, mohou skončit tak, že budou pracovat ještě více, dostanou ještě méně zaplaceno, odvedou na daních velké množství peněz, dokonce více, než by normálně měli a při tom všem budou riskovat velkou finanční nejistotu.

Naopak lidé, kteří si jsou vědomí svých hodnot (tím právě myslím zmíněné silné stránky,  potenciál a kreativitu) už od dětství, jsou k nim vedeny, umí s nimi pracovat a naplno jich využít, často v pozdějším věku přesně ví, čemu se chtějí věnovat a také často zakládají své vlastní společnosti a řídí své projekty.

Ačkoliv také samozřejmě platí daně i odvody jako ti ostatní a naopak ještě kolikrát zvyšují zaměstnanost, paradoxně pro stát nejsou tolik zajímaví. Zkrátka nejvíce na daních vždy zaplatí zaměstnanci a klasické OSVČ. Tím samozřejmě nijakým způsobem neznehodnocuji zaměstnance, ani nikoho dalšího, jen poukazuji na to, co je pro stát výhodné.

A pokud bude každý student znát své silné stránky, nemůže se pak stát, že při výběru směru, kterým se chce dál v životě ubírat, nebude vědět co dál. Už se zná, ví co mu jde a co je předpokladem pro jeho úspěšný život. To je klasická záležitost např. při výběru školy v 9. ročníku a po dokončení gymnázia.

Vraťme se k výrokům v diskuzi. Kdybychom šli v těchto vyjádřeních do hloubky a podrobně bychom zjistili příčinu těchto přesvědčení, případně nějakých zažitých dogmat, nabytých zkušeností a převzatých vzorců, jsem přesvědčená, že by to bylo zajímavé poznání pro obě strany. Leč jak už to v debatách bývá, úplně na to není prostor, když vás druhá strana téměř nepustí ke slovu. :) Možná jste takovou situaci a výměnu názorů zažili.

Jistě, můžete se vehementně chytit slova, ale v některých debatách cítíte, že stejně nebudete vyslyšeni, tak je to takové plýtvání vlastní energií a také skutečnými vlastními hodnotami, které jste nějakým způsobem nabyli. Navíc místy mi připadalo, že se plácá několik věcí dohromady a pořádně ani není patrné, k čemu se co konkrétně váže.

Holt každý má svoji vlastní subjektivní realitu a právě tím jsme od sebe tak krásně odlišní. To mě na tom skutečně baví. Netřeba někoho přesvědčovat o tom, jak to vidíte vy. To jsem dělala před deseti lety a to bylo takové plýtvání vlastní energií, které vás doslova vycucne zaživa. Lepší je řídit se pravidlem Žij a nech žít.

Není učitel jako učitel a není systém jako systém

Když ale zůstaneme u rozvíjení kreativity dětí a takového lidského a laskavého přístupu… Znám několik učitelů, kteří naopak kreativitu v dětech probouzejí a dávají jí volný průběh a naopak si jsem jistá, že tyto děti mají velice dobře nakročeno ke své úspěšné budoucnosti. Dokáží si pak v mnohých situacích mnohem lépe poradit, jsou více nápaditější, nebojí se projevit, umí ukázat co v nich je, snadno najít řešení, a tak jsou de facto připraveni na reálný život.

To je můj názor a za mě rozvíjení kreativity a přirozených talentů už od malička je základ, má smysl a velký přesah. A vůbec neplatí, že bylo nějakým způsobem dítě ochuzenější o ty stejné informace, co se učí klasickým způsobem. Je mi ale jasné, že v klasickém školním systému na nějakou práci s kreativitou a silnými stránkami dětí není velký prostor. Samostatný systém na to ani není postavený.

Reálně každý z nás poznává nové a učí se i jiným způsobem, někdo vizuálně, někdo auditivně, někdo kinesteticky a někdo kombinací všech zmíněných stylů. A individuálně přistupovat ke každému žákovi zvlášť zkrátka ve velkém počtu není reálné. I když samozřejmě, když se chce, jde všechno. Určitě i na toto by se dal vymyslet systém, který by podporoval všechny studijní typy, zjednodušil tak přístup, byl jim maximálně přizpůsobený, ušetřil by čas, a tím pádem i otevřel další prostor. Ale v ČR to není prioritou.

Některé výzkumy potvrdili, že lidé, kterým se v raném dětství rozvíjí jejich silné stránky, často v dospělosti podnikají, protože jsou zvyklí realizovat své nápady. Dokonce například na Harvardské univerzitě se učí předmět: Creativity and the Role of the Leader. A také i na VŠE, kde jsem studovala, se dá na podnikohospodářské fakultě studovat předmět Kreativita v organizaci.

A setkáváme se opět s tím, jak je kreativita potřebná především ve vysoce postavených profesních funkcích, protože každý den vám přistane na stole úplně něco jiného a vy o tom nemáte informace, ani nemáte v ruce nějaký návod, jak to zpracovat. To se děje napříč všemi profesemi. Zkrátka do toho musíte naběhnout a originálním způsobem se s tím poprat. A v tom vám právě často může velice pomoci znalost sebe, svých silných stránek a vlastní rozprouděná kreativita. Pokud ji ale zadusíme už v dětství, často se nám pak nemusí podařit ji opětovně oživit.

Jestliže se vrátím ke školám, měla jsem možnost seznámit se s několika velice zapálenými a láskyplnými učitelkami, které dělají maximum a vymýšlejí různé hry a aktivity, aby žákům „látku“ předaly inovativním a zábavným způsobem, napříč systému. To obrovsky oceňuji, protože práce, kterou odvádí, je úžasná. Také jsem ale absolvovala návštěvu v několika komunitních centrech, kde probíhá výuka trošku alternativněji, a to nejen v České republice, ale také v Itálii.

Tento systém výuky je specifický tím, že je tam méně žáků, tudíž je mnohem větší prostor pro individuální potřeby, otestování různých metod výuky a samozřejmě pro rozvíjení osobnosti. Nejede se podle klasických školních osnov, přesto samozřejmě i tito žáci musí znát to, co se učí ve školách a chodit jednou za půl roku na přezkoušení. Často tito žáci mají mnohem větší znalosti a především ty praktické, než žáci z běžných tříd. V tomto směru mi vyjádření typu: „Takové vzdělávání si mohou dovolit jen rodiče, kteří chtějí mít ze svých dětí uklízeče a uklízečky“, přijde absolutně mimo.

Samozřejmě ale i ze školy si pamatuji, že jsme měly několik skvělých učitelek, které výuku oživovaly. Nemuseli jsme sedět v lavicích, ale v kruhu na koberci, kde každý měl svůj polštářek a učili jsme se v tomto příjemném prostředí. Byl to skutečně znatelný rozdíl a na to jsem se vždycky těšila. Naučila jsem se to, co jsem se naučit potřebovala a ani jsem nepoznala, že se učím, protože to byla škola hrou. Hodně jsme zpívali, malovali, tancovali a ta učitelka byla opravdu fenomenální. Klobouk dolů.

Nadruhou stranu si pamatuji i na neveselé chvíle, kdy jsem skutečně musela sedět na židličce jako pravítko, ruce mít za zády, věci vzorně srovnané na lavici, mlčela jsem celou hodinu a nesměla si skoro ani dojít na záchod. To byly hodiny s jednou paní učitelkou na základce. Při učení si odjakživa ráda pobrukuji, lehce potichu pozpěvuji, když na to mám chuť, protože se mi tak mnohem lépe učí.

Pamatuji si, jak jsem ve škole několikrát dostala poznámku, že si pozpěvuji a dále typu: „Sedí už sama a stále vyrušuje.“ Nehledě na různé zesměšňování a ponižování ze strany učitelky, například tehdy, kdy jsem dostala pětku jenom proto, že jsem při sčítání pod sebe prstem neukazovala na čísla, která počítám a výsledek dvakrát nepodtrhla. Bylo mi tehdy deset a téměř na zhroucení jsem přišla s pláčem domů.

Naštěstí se to tenkrát ředitelsky vyřešilo a učitelka se mi omluvila. Možná se vám teď nebude líbit to, co napíšu, ale retrográdně z toho mám pocit jako určité mentální onanie učitelky. Dokazovat si na malých dětech, jak jsem chytrá a že oni jsou banda blbců, to je klasický komplex některých pedagogů, který se dá psychologicky řešit.

Tímto chci pouze poukázat na to, že mám veselé a radostné zážitky a na druhou i velice tristní zážitky. Obě roviny jsem získala na prvním stupni ZŠ. A hodlám tvrdit, že takovéto typy dle mého až psychicky narušených osob, které vykonávají pedagogické povolání, jsou stále mezi námi. :) Bohužel.

Kreativita a silné stránky

Právě z tohoto důvodu by bylo mnohonásobně milejší, kdyby se dětem už od první třídy někdo věnoval a rozvíjel jejich přirozené talenty, kreativitu a silné stránky, všímal si jich a motivačně je vedl k novému poznání a učení se toho, co je samozřejmě nutné, ale více autentickým způsobem a nechal je sám najít svůj styl řešení.

Stejně tak, jak to každý den musíme dělat v reálném životě. Klidně by to měli jako další praktický předmět. Samozřejmě velice důležitým předpokladem ale je, že osoba, která tyto děti vede, je po psychické stránce v pořádku a nemá žádné komplexy, které si potřebuje kompenzovat na svých žácích. Pokud to ale dělá, jistě z toho má i nějaký druhotný zisk, který může mít podobu nějakého pocitu, které jí toto konání přináší.

Když by se silným stránkám, rozvíjení potenciálu a kreativity věnovalo od dětství, nemohlo by se pak stát, že by učitelka vykonávala povolání učitelky, i když se na to vůbec osobnostně a svojí povahou nehodí a své silné stránky má postavené úplně někde jinde. V takovémto nešťastném případě pak dochází k frustracím na obou stranách. Ať už na straně dětí, nebo na straně učitelky, protože ani jedna strana se v tom nemůže cítit spokojeně a šťastně.

Roli objevitelů většinou zastávají u svých dětí rodiče, ale primárně kvůli tomu chodí děti do školy, takže i tam by se sebou měli pracovat a získávat první kontakt, navíc pokud tam tráví tolik času. Takovéto formování jde i ve skupinkách a dle mého je to poměrně dobře uchopitelné a zábavné. Však kdo říká, že učení musí být nudné a musí se učit pouze tím způsobem, který nás učí už po staletí?

Ptáme se jich, jak se jim tam líbí?

Přiznám se, že na vzdělávání malých školních dětí nejsem žádný expert, ale zapojuji do toho selský rozum, otevřenost a to, jak to cítím srdcem, plus také své zkušenosti ať už s jazykovou výukou dětí, nebo jakéhokoli doučování, vzpomínky na svá školní léta a především také informace, které mám z různých zdrojů, a jež mi utvářejí svoji vlastní představu o tom, jak chci, aby jednou byly moje děti vzdělávány. A je úplně jedno, že je ještě teď s mužem nemáme.

Možná máte z tohoto článku velice rozporuplné pocity, ale mám potřebu to vypsat a vybídnout tak k zamyšlení se a případně i inspiraci, že to jde dělat i jinak.

Pro mě je směrodatné, že se o to zajímám a informace si zjišťuji. Jasně, nejsem ředitelka Zeměkoule a ani já nemám ve všem dostačující informace, což je přirozené, ale zajímám se o to, co je skutečně podstatné a co v konečném důsledku hraje roli při přípravě dětí do života. Jakto? Protože jsem měla možnost otestovat ten klasický přístup sama na sobě a vím, že to jde dělat mnohem lépe a s mnohonásobně větším přesahem.

Jsem ráda i za dnešní vhled těchto lidí, kteří mají na vzdělávání dětí poněkud opačný názor, než mám já. Ačkoliv vzhledem k povolání těchto osob bych očekávala určitou otevřenost i jinému pohledu na věc než striktnímu, po staletí zajetému systému. Doba se mění, my se měníme s ní. Diskuze se skončila tím, samozřejmě jak jinak než klasikou: „Až budeš mít vlastní děti, tak si povíme, jakým principem je budeš vzdělávat“, což mi přijde už jako klišé, určitý mocenský a egoistický boj, kdo to dělá líp.

Nevím, zda-li je vypovídající hodnotou, že nemám děti, ale pro mě je mnohonásobně větší vypovídající hodnotou to, když se zeptáte jakýchkoli dětí na to, jestli rády chodí do školy a jestli se rády učí. Vsadím se, že v 98% uslyšíte NE. A skutečně?

Skutečně je dobrodružství, nadšení a vzrušení z poznání něčeho nového tak nudné, nezáživné a frustrující?

V tuto chvíli jsem si vzpomněla na jedno krásné video, takový short film, který vám zde přikládám, a který ukazuje, jak často vypadá v praxi, když dítě nemá radost z toho, co se učí a rodič nemá radost z toho, co dělá… Zajímá mě, jaký názor na to máte vy.

https://www.youtube.com/watch?v=PDHIyrfMl_U

Ještě doplním takový krátký příběh. Pamatuji si jako dnes, když jsem se šla asi před dvěma nebo třemi roky s Carolyn projít a narazila jsem na dvě malé holčičky. Blížil se konec prázdnin a holčičky měly jít do školy. Jedna do druhé a druhá do třetí třídy. Ptala jsem se jich, jak se tam těší. Odpověď té jedné byla, že né, protože má zlou učitelku, která na ně křičí a ve škole jí to nejde. Ta druhá holčička odpověděla, že se těší jen na kamarádky a kamarády. Přemýšlela jsem nad tím tenkrát čtrnáct dní a bylo mi z toho teda hodně úzko…

Jsme tím, na co myslíme a ovlivňujeme tím i druhé

Samozřejmě chápu situaci, kdy to pedagogové vůbec nemají lehké, mají hodně administrativy, stresu a tlaku z vedení a ze strany rodičů, více žáků ve třídě, se kterými je mnohdy náročné vyjít a celkově je energeticky ustát, ale za tímhle vším právě vnímám ten prostor, který se dá pojmout nově, inovativně a lidsky, s cílem zažehnout v žácích jiskru, motivovat je, nalákat a zaujmout natolik, aby z vás byli parťáci, kteří se společně obohacují a vy jim jste průvodcem. Navíc z aplikace NLP a psychologie funguje přenos. Třeba v tom, že jak učitel smýšlí o svých žácích, takové mají skutečně výsledky.

Pokud si o nich myslí, že jsou hloupí, pak se na nich toto vnímání učitele podepisuje a mohou u nich být zaznamenány např. horší klasifikační známky, než u dětí, o nichž jejich učitel přemýšlí jako o skvělých „malých“ lidech, kteří jsou ve své podstatě dokonalí. A věřte mi, to smýšlení učitele se na první pohled pozná. Je to cítit ve všech buňkách jeho těla a také na tvářích jeho žáků. Na vlastní kůži toto mohu potvrdit. :)

A jako jazyková koučka NLP, mentorka a zakladatelka vzdělávacího centra také mohu potvrdit, že učitel je průvodcem svých žáků na cestě k nějakému předmětu, propojuje je s ním a utváří jim vztah k tomuto předmětu. Často se to právě děje v jazycích, když mají žáci protivnou učitelku třeba na francouzštinu, tak většinou ani tu francouzštinu nemají rádi, protože jim jí tak otráví, že ji nechtějí poznávat. A kdo by chtěl, že ano? Proto je opravdu podstatné, jaký přístup k tomu všemu máme. Je to skutečně cítit.

Pevně věřím, že jste si z tohoto článku vytáhli pro vás to podstatné a že jsem vás alespoň v některých myšlenkách inspirovala. Rozhodně tento článek neberte jako atak na učitele, spíš jako takové poštouchnutí k tomu začít se na to dívat i jinak a trošku dodat více života do těch dennodenních rutin a povinností, které musíme zvládnout. S radostí a úsměvem jde všechno líp. :)

Chápu, že pokud to čtete a jste pedagog, tak se mnou z praktického hlediska nemusíte souhlasit a je to tak v pořádku. Pokud ale pedagog jste a v určitých směrech se mnou souhlasíte, bude skvělé, když vaši příští hodinu povedete s nadšením a s cílem k přispění lepšímu místu pro život zde, na modré planetě Zemi. I kdybych tímto článkem oslovila jen jednoho člověka, má to pro mě obrovskou hodnotu. Děkuji.

PS: Shodou okolností jsem se bavila se známým, který má předškolního chlapce a světe div se, zvažují komunitní vzdělávání a jiné možnosti, protože syna nechtějí poslat do tohoto klasického školního systému. Doporučil mi film SummerHill, který úplně přesně odpovídá mé vlastní filozofii o poznávání nového. Mrkněte na něj. ;)