Byla to zkouška, ale dala jsem ji

V momentě, kdy píšu tento článek, sedím po snídani u stolu v krásném bytě uprostřed Berlína, piju čaj z černého rybízu slazený cukrem z kokosových květů a naplno si užívám daného genia loci. Je 14. listopadu 2016. Cítím se velice vděčně a mé ruce vibrují. Napojila jsem se na Vesmír, a ten mé ruce vede, proto píšu tyto řádky.

Pláču štěstím, vděčností a radostí. Hraje mi hudba Ellie Goulding Still falling for you a já cítím, že je pravý čas se s vámi podělit o příběh, který jsem včera zažila. To, co mě naučil, se stěží dá popsat slovy. Prostě zkušenost. Odnáším si z ní maximum a děkuji Vesmíru, že mi umožnil ji naplno prožít, a že mě „nakopal“ – vlastně „pohladil“ a řekl: „Tak, teď je to na Tobě. Co uděláš? Máš možnost se ukázat v plné své síle, abys pochopila, že tu sílu a moc opravdu máš.“ A tak se stalo…citim-obrovskou-vdecnost-dekuji

Moje cesta za cestou

Je 7 hodin a 3 minuty ráno 13. 11., mám sbalený kufr, oblékám si kabát, zamykám dům a odcházím. V 7:15 nasedám do autobusu z Mladé Boleslavi směrem Berlin Südkreuz. Pan řidič mi řekne, ať si dám kufr na odkládací místo uprostřed autobusu. Dávám tam kufr a jdu si sednout na sedačku naproti němu. Okénko mám celé zamrazené, tak ho rukou stírám, abych měla trošku výhled. Vyjíždíme. Během cesty mě kufr přitáhne a zaměřím na něj svoji pozornost. Obalím si ho svojí čistou a průzračnou energií a jemně bílo-žlutým světlem na znak toho, že patří ke mně.

V 8:10 vystupuji na Černém Mostě a jdu si koupit lístek na metro. Beru si lístek na 30 minut v domnění, že na Florenc to stíhám. Vzápětí zjišťuji, že je v metru do 12:45 výluka a jezdí náhradní autobusová doprava, obracím se tedy a jdu si koupit lístek na 90 minut. Přicházím k autobusu xB, který mě má odvést na stanici metra Českomoravská, odkud budu na Florenc normálně pokračovat metrem. Nastupuji do autobusu, označuji lístek. A najednou cítím, že jsem mnohem lehčí, pocit, že mi něco chybí. Ale co? KUFR!

Mám šok, hlavou se mi promítá: „Opravdu jsi ten kufr měla? No jasně, do Berlína bych bez kufru nejela. Co teď? Vystoupit, nebo jet? Vystoupit! Okamžitě! Padej!“ Vystupuji a hned se za mnou zavřou dveře autobusu. Říkám si: „Sakra, co teď? Zrovna jsem si označila lístek, nemám kufr, ve kterém mám můj počítač a v němž je všechna moje práce. Mám v něm i všechny věci na cestu do Berlína. Co budu dělat? Okej, jsi na Čerňáku, určitě jsou tu nějaké informace. Autobus tu měl konečnou zastávku.“

Pak mě napadlo mrknout na internet (ještě, že ta mobilní data jsou) a vyhledat kontakt na dispečink. V hlavě mi okamžitě naskočil název společnosti, od které autobus byl. Arriva. Volám na dispečink Arrivy. Nikdo to nezvedá. „No jasně, je neděle.“ Napadá mě přejít na druhou stranu, kde parkují autobusy, přejdu za perony a rozhlížím se kolem, jestli tam je ten autobus, kterým jsem jela. Vidím tu jeden jediný. Žlutá Arriva.

Pro jistotu kontroluji místo, kde jsem seděla, zda je tam setřené okénko. Ano, je. Tím moje jistota, že je to ten správný autobus, stoupá. Dívám se dovnitř, jestli tam zahlédnu svůj kufr. Není tam. Napadá mě, že ho ridič vzal s sebou. Vyhledávám další kontakt. Non-stop dispečinkovou linku. Sděluji jim svoji situaci a žádám o pomoc. Vytahuji svoji jízdenku, říkám jim číslo linky a jméno řidiče. Oznámí mi, že autobusy z Mladé Boleslavi nespadají pod jejich úsek, ale pod Kosmonosy, se kterými nemají žádné dočinění. Chytá mě panika :) Řidič v autobusu není. Může být kdekoliv.

Volám Michalovi (svému partnerovi). „Michale, něco se mi stalo. Nechala jsem si v autobusu z Bolky kufr. Jsem u toho autobusu, ale řidič tu není. V 9:30 odjíždí bus z Florence a já nevím, za jak dlouho ten řidič přijde, jestli vůbec přijde. Musím zrušit jízdenku. Anebo prostě pojedu bez kufru.“ A Michal mi říká: „Hm, tak se podívej na číslo autobusu, jestli je to on.“, „No číslo tu nemá, protože to má digitálně a stojí, tudíž se to na té desce nezobrazí.“

„Tak se podívej, jestli tam není uvedený nějaký kontakt.“, „Není. Akorát na Arrivu, ale je neděle a nikdo to tam nezvedá. Navíc v 9:30 odjíždí autobus. Já to zřejmě nestihnu, budu muset zrušit lístek. Nebo pojedu bez kufru.“, „Ty a bez kufru? Jak to chceš udělat?“, „No, nějaké kalhotky, zubní pastu a kartáček si tam koupím. Hele, končím hovor, jdu zrušit tu jízdenku, ať mi nepropadne, počkám tu na řidiče a pak se kdyžtak ozvu.“, „Dobrá. Tak zatím ahoj.“

Volám na linku Student Agency. „Dobrý den, v 9:30 mi odjíždí autobus z Florence směrem Berlin Südkreuz, ale bohužel jsem si zapomněla v jiném autobusu kufr a nemohu odjet. Potřebuji zrušit jízdenku číslo…“, paní si to vyhledá. „Tak vaše jízdenka se před pár minutami zablokovala. Storno lze učinit nejpozději hodinu před odjezdem. Teď už do ní nemohu nijak zasahovat. Je mi líto.“, „Fíha, no dobře, takže mi propadla. Děkuji vám za informaci. Hezký den.“, pokládám telefon. Koukám na hodiny. Povídám si sama se sebou: „Je 8:33, autobus odjíždí v 9:30. Jak to mám udělat, abych to stihla?“

Chvíli jsem tam jen tak jsem v podřepu. Asi 3 minuty. Mám kabelku položenou na zemi. Od červené rtěnky jsem si zašpinila nové rukavice. Super. Mám dvě možnosti – jet zpátky, nebo do Berlína.

Napadá mě, že se můžu obrátit a jet zpátky do Boleslavi. Kufr vyhledám zítra (v pondělí). Ale při pohledu do budoucnosti a představě, že se mám vrátit zpátky, být tam sama, při propadnutí veškerých nákladů na bydlení, dopravu a ostatní, mě chytá vztek. Prostě se zpátky nevrátím. A pak se rozhoduji. Já v tom autobuse budu sedět a do toho Berlína odjedu. Tečka.

vzdy-mas-moznost-vyberu-je-na-tobe-jak-se-rozhodnesV hloubi duše vysílám jasný záměr a žádám Vesmír, ať mi pomůže. Plně se odevzdávám do jeho rukou a vím, prostě vím, že pro mě chce to nejlepší.

Pak to na mě přijde. Chce se mi brečet. Nevím, co mám dělat. Jsem na tom parkovišti u toho autobusu, čekám na řidiče, který kdoví kdy přijde a cítím se vážně zle. Nechám to chvíli odplavit a pak celou tu situaci vezme do rukou můj vnitřní muž. Vnitřní žena by plakala, ale muž koná.

Pak vstanu a volám Michalovi. „Michale, tak lístek mi propadl už před pár minutami. Řidič tu není. Takže zřejmě pojedu bez kufru.“ V hlavě mě najednou napadá, kde by mohl ten řidič být. Spí, je na jídle, někde se tu schází? A pak Michal tu moji myšlenku vysloví nahlas: „Podívej se, kde je tam na Čerňáku nějaký dispečink. Přece tam musí být nějaké místo, kde se ti řidiči schází.“, „Ok.“

Pokládám telefon a intuitivně běžím k jedné budce, kterou jsem kdysi při svých cestách vídala. Ťukám tam. Naštěstí tam je nějaká žena a jde mi otevřít. Líčím jí svoji situaci. Zve mě dál a říká mi, že už jsem třetí tento týden, která něco zapomněla. Je velice příjemná, ochotná a ještě jednou jí mnohokrát děkuji. Přemýšlí, jak by se dal řidič vypátrat. Já sice znám jeho jméno, ale jde nám spíše o to najít, kde se nachází. Využije tedy rozhlasu, volá na ubytovnu a žádá, aby řidič, který odjížděl v 7:15 z Mladé Boleslavi sešel dolů kvůli mě, která zapomněla kufr. Čekáme. Nikdo nejde. „Sakra,“ říkám si sama pro sebe.

A pak jí připluje vzácná myšlenka. Vyhlásit to rozhlasem veřejně po celém autobusovém nádraží. A tak to udělala. Během minuty tam řidič byl. Já jsem skákala radostí a štěstím. Paní jsem byla opravdu vděčná, až jsem jí objala :)

Pan řidič byl velice příjemný, dal mi kufr, ještě se mě zeptal, kam jedu a co tam budu dělat. Ten den si na stejné lince zapomněla kufr i další slečna, která se o něj zatím nepřihlásila. S panem řidičem jsem ještě prohodila pár slov a dala mu odměnu za jeho vstřícnost. Řekl mi, že je dneska ta výluka a že to budu mít ťip ťop. Tak jsem se mu velice poděkovala a pádila na metro. Bylo 8:44 minut. Nový lístek jsem si už nekupovala. Říkala jsem si, že mi platí 90 minut. Označila jsem ho v 8:13, takže mi platí do 9:43. „To dám,“ říkala jsem si sama pro sebe.

V 9:03 stále sedím v autobuse směr metro Českomoravská. V duchu si říkám a vysílám jasný záměr: „V 9:25 si přeji být na Florenci.“ Pak mi secvakne, že jsem to dostatečně dobře nespecifikovala, protože na Florenci může znamenat příjezd do stanice a mám to ještě tak 5 minut, než dojdu na zastávku, odkud odjíždí můj autobus. Tak přeobjednávám. „V 9:20 dorazím do stanice Florenc a v 9:25 budu stát na zastávce, odkud odjíždí můj autobus.“ Poslala jsem to a nechala plynout.

V tom volám na Student Agency a žádám ženu na lince, aby sdělila řidiči daného autobusu, aby na mě počkal. Budu mít maximálně 5-10 minut zpoždění. Paní mě ujišťuje, že mu to dá vědět, ale že mi nemůže zaručit, že na mě počkají.

marketakralova-cz-2V tom vidím, jak na mě kouká nějaký muž a říká mi: „To stihnete.“ Uf, v této chvíli mi tato slova vážně pomohla. Tak se s ním dávám do řeči a prohodíme pár slov, cesta takto utíká rychleji. Za chvíli jsem na Českomoravské, s tímto mužem se loučím, vybíhám a tryskem mířím k metru. Schody jedou pomaleji, ale s kufrem a kabelkou v ruce na eskalátorech plných lidí se těžko chodí pěšky. Čekám. Dorazím na peron a zrovna tam stojí metro. Ještě se ujišťuji, že jede správným směrem. Znám se :D

Otočím se a za mnou je opět ten muž z autobusu. Říká mi: „Jo, jedete tím správným směrem.“ Jakoby mi četl myšlenky. A zase mě uklidnil :) V Praze jsem žila 6 let, tak vím, jak to tam funguje, ale když je člověk ve stresu, tak zmatkuje. Teda já určitě :)

A taky, že jo :) Tři měsíce nebydlím v Praze, a tak jsem měla v hlavě představu, že z Českomoravské pojedu na hlavák, a tam ještě budu muset přestoupit na Florenc. Při pohledu na trasu metra se mi ulevilo. Sláva, jede to přímo na Florenc. „Fíha, nebydlím tu jen tři měsíce a už jsem zapomněla na zastávky tras metra.“

Píšu ještě rychle Michalovi, že už jedu, ať na mě kdyžtak 5 minut počkají. Vnitřně se uklidňuji a uvolňuji. Cítím, že mám šanci to stihnout. S tím mužem (teď si uvědomuji, že jsem se ho ani nezeptala na jméno), jsme si hezky povídali po dobu jízdy v metru. Navázali jsme na náš rozhovor z autobusu a bylo to velice zajímavé.

Dozvěděla jsem se další poznatek o tom, co může lidem chybět, nebo co potřebují při učení jazyků. Řada lidí vnímá, že učení se jazyka je pouze o šrocení se slovíček, a že ty tvoří veškerý základ komunikace. Překvapilo mě to. Ale o tom zase příště.

Bavili jsme se také o mé budoucí knize, kterou chystám a o tom, o čem bude. Když se mě na to zeptal, okamžitě mi vše naskočilo a ukázal se mi jasný směr, kterým se můžu ubírat. Zajímavé bylo, že nás pozorně poslouchalo 5 dalších lidí, kteří seděli kolem nás. Že by tato tématika zajímala mnohem více lidí? :) Tomuto muži také ze srdci děkuji, že byl na mé cestě, doprovodil mě a ukázal mi možnosti.

Je 9:20 a já přijíždím do stanice metra Florenc. Přesně. Wow, v srdci cítím vděčnost za mé splněné přání, které jsem vyslala. Děkuji.

Přestupuji na linku C, volám Michalovi, že už jsem na Florenci a pádím k autobusu. Utíkám k východu směrem na autobusové nádraží, vylezu schody a tam cítím, že mé síly už rapidně ubívají. Vím, že už to vydržím a dojdu to. Rozhlížím se, kde je nástupiště 24. Á, už ho vidím. Docházím k autobusu. Vidím Michala a cítím obrovskou úlevu. A víte, kolik je hodin? Přesně 9:25. Myslela jsem, že se počůrám štěstím :D

Odevzdávám kufr, pan řidič mi říká, jestli jsem to já na koho měl čekat, a že jsem dobrá, že jsem to dala ještě před odjezdem. Klepu se. Všechen ten stres se teď uvolnil a mé tělo pulzuje. Vydechuji ho. Tu energii vytahuji až z nohou a nechávám jí vyjít ven skrze dech. Bolí mě krk a hlasivky.

Michal se mi mezitím zmíní, že asi 5 minut předtím, než jsem mu zavolala, že jsem nechala kufr v autobusu se rozhodl, že mě pouští ze své energie a nechává v té mé. Tak tím se to vysvětluje :) Můj Mars (vnitřní muž) je muž činu a má rád spontánní a rychlé akce. Jde si vždy za svým, a tak jsem měla možnost s ním naplno spolupracovat a konfrontovat. Byla to pro něj taková zkouška, protože jsem si nedávno stěžovala na to, že se moc neumím rozhodovat, tak jsem měla příležitost si vyzkoušet sílu rychlého a intuitivního rozhodování.

Byl to vážně zážitek :) Děkuji za tuto lekci, protože jsem si uvědomila, že dokážu absolutně všechno, pro co se jen rozhodnu, a na co zaměřím svoji pozornost. Opravdu to tak je, věřte mi :)

je-na-tobejestli-se-rozhodnesbyt-kralovnouA co byste si z toho měli odnést vy?

Pokud jste v nějaké krizové situaci, zjistěte nejprve svůj aktuální stav. Rozhlédněte se kolem sebe a zmapujte, kde jste. Zaměřte svůj cíl a rozhodujte se rychle. Vykročte na cestu. Kroky se postupně ukážou.

Vesmír vám na cestu pošle vždy ty správné lidi, kteří vám pomohou a dají vám ty správné informace. Stačí se jimi řídit, důvěřovat jim a následovat svoji intuici. Nekoukat na to, jaké to je, ale jít vpřed.

Díky, pokud jste to dočetli až sem :)

Markéta Králová

Jsem jazyková mentorka, propojovatelka a podporovatelka těch, kteří se rozhodli poznat nějaký cizí jazyk.

Miluji cestování, jazyky, hudbu, zpěv, spiritualitu a mým posláním je vést lidi k přirozenému a zážitkovému poznání skrze vlastní prožitky. Především v jazycích. Naplňuje mě totiž předávat to, co umím a znám.

Mojí vášní je poznávání lidí, jejich příběhů a vím, že pro některé není vůbec lehké zvládat nároky dnešní společnosti a udržet s ní tempo.

A na základě toho vzniklo vzdělávací centrum SOLIS ORTUS, kde organizuji individuální a skupinkové kurzy cizích jazyků, doučování předmětů, výuky hry na hudební nástroje a zajišťuji překlady, tlumočení, korektury, podklady pro odborné práce a pro podnikatele tvorbu šťavnatých webů, podporu projektů.

Jsem taková podporovatelka a propojovatelka, protože spojuji lektory a klienty z celého světa ♥

Jsem autorka jazykového diáře, elektronických knih, výukových videí, lektorka živých seminářů, jazyková koučka a mentorka - konzultantka v oblasti poznání jazyků, sebe-rozvoje a průvodkyně zážitkovým učením bez učebnic.

Napsat mi můžete na email info@solisortus.cz

Přečtěte si celý můj příběh >>

Inspirujte se na YouTube >>

Připojte se k Hurá za poznáním na facebooku>>

Komentáře